Paretovo optimum: Porovnání verzí

Aktuální verze z 23. 12. 2016, 10:50

Paretovo optimum nebo Paretova efektivnost je stav alokace (využití) zdrojů, kdy je nemožné jakýkoli zdroj použít lépe bez toho, aby alespoň jeden další byl použit hůře. Tento koncept používal ve svých studiích italský inženýr a ekonom Vilfredo Pareto (1848–1923), který studoval ekonomickou efektivnost a distribuci příjmů. Koncept má aplikace v akademických oborech jako ekonomie, inženýrství a vědy o životě.

Paretovo zlepšení se definuje jako změna alokace, která dělá alespoň jednoho jednotlivce lepšího bez toho, aby se některý jiný stal horší, při dané počáteční alokaci produktů mezi množinou jednotlivců. Alokace je definována jako "Paretově efektivní" nebo "Paretově optimální", pokud se nedají provést další Paretova zlepšení.

Paretovo optimum je minimální zápis efektivnosti a nerezultuje nutně do společenský potřebné distribuce zdrojů - nedělá jakékoli výroky o rovnosti, nebo o celkovém blahobytu společnosti. Zápis Paretova optima se dá aplikovat na selekci alternativ v inženýrství a podobných oborech. Každá možnost se nejprve hodnotí na různá kritéria a pak se podmnožina možností identifikuje vlastností tím způsobem, že žádná další možnost nemůže kategoricky překonat některý z jejich prvků.

Úvod

Ekonomická alokace v jakémkoli systému není Paretově optimální, pokud existuje možnost Paretového zlepšení - zvýšení Paretové efektivnosti: když přes alokaci, zlepšení blahobytu alespoň jednoho účastníka se dá provést bez zhoršení blahobytu kteréhokoli jiného.

Je důležité poznamenat, že změna ze všeobecně neefektivní ekonomické alokace do efektivní není nutně Paretovo zlepšení. Proto v praxi na zajištění, že nikdo není znevýhodněn změnou cílenou na dosažení Paretovy efektivity, kompenzace jedné nebo víc stran může být nutné. Například pokud změna v ekonomické politice eliminuje monopoly a tento trh se pak stane konkurenceschopným, vlastník monopolu tratí, no stále zisk v efektivitě může převýšit jeho ztrátu, tedy může být hypoteticky kompenzován za svou ztrátu a současně ponechává zisk pro jiné v ekonomice, co umožňuje Paretovo zlepšení.

V praxi mají podobné kompenzace neočekávané následky. Mohou vést časem k nestabilitě, protože agenti předpokládají tyto kompenzae a podle toho mění svůj postup. Při jistých idealizovaných podmínkách se dá ukázat, že systém volných trhů povede k Pareto efektivnímu výsledku. To se volá první teorém blahobytu. Jako první to matematicky demonstrovali ekonomové Kenneth Arrow a Gérard Debreu. Ale výsledek platí jen při restriktivních předpokladech nutných na důkaz:

• trhy existují pro všechny možné produkty a nejsou žádné externality
• všechny trhy jsou v plné rovnováze
• trhy jsou plně konkurenceschopné
• transakční náklady jsou zanedbatelné
• trhovníci mají kompletní informace.

Podle Greenwald-Stiglitzového teorému, v případě absence kompletní informace nebo kompletních trhů, výsledky budou obecně Paretově neefektivní.

"Slabé Paretovo optimum" ("weak Pareto optimum" - WPO) je alokace, kde neexistují alternativní alokace, realizace kterých by způsobila zisk každého jednotlivce. Proto alternativní alokace se považuje za Paretovo zlepšení jen pokud je alternativní alokace striktně preferována všemi jednotlivci. Při porovnání s WPO, standardní Paretovo optimum jako je popsané výše se někdy nazývá "silné Paretovo optimum" (SPO).

Slabá Pareto-optimalita je slabší než SPO v tom smyslu, že každá SPO je současně i WPO, ale opačně to neplatí.

Trh nepotřebuje lokální nenasycenost na dosažení slabého Paretova optima (WPO).

Omezená Paretova efektivita

Podmínka "omezeného Paretova optima" je slabší verze standarní podmínky Paretova optima používaná v ekonomice, která obsahuje fakt, že potenciální plánovač (např. vláda) nemusí být schopna se zlepšit při decentralizvoaném tržním výsledku, i pokud je tento výsledek neefektivní. To nastane, pokud je limitován stejnými informačními nebo institucionálními omezeními jako individuální agenti.

Nejčastější příklad je soustava, kde jednotlivci mají privátní informace (například pracovní trh, kde vlastní produktivita je známá pracovníkovi ale ne potenciálnímu zaměstnavateli, nebo trh s použitými auty, kde kvalitu auta zná prodávající ale ne kupující), co rezultuje do morálního hazardu nebo chybné selekci a sub-optimálnímu výsledku. V takovém případě plánovač, který chce zlepšit situaci pravděpodobně nemá přístup k informacím, které nemají ostatní trhovníci. Proto nemůže zavést alokační pravidla založené na osobitých charakteristikách jednotlivců, například "pokud je osoba typu A, cena je P1, ale pokud je typu B, cena je P2 (víc v článku Lindahlovy ceny). V zásadě jsou povoleny jen anonymní pravidla typu "Každý platí cenu p" nebo pravidla založena na pozorování; "když někdy vybere X za cenu px, pak dostane dotaci 10 dolarů, jinak žádnou." Pokud existuje nepovolené pravidlo, které může úspěšně vylepšit tržní výsledek, pak tento výsledek se nazývá jako omezeně Pareto optimální.

Koncept omezené Paretové optimality předpokládá volnost na straně plánovače a proto se liší od konceptu vládní chyby, která nastane když politici tvořící pravidla nedokážou dosáhnout optimální výsledek jednoduše proto, že nehledí na nejlepší zájem veřejnosti.

Zdroj

https://en.wikipedia.org/wiki/Pareto_efficiency