Dobrý den, je 21. 11. 2024, čtvrtek v 47. týdnu.
Ekonomický cyklus
Hospodářský cyklus nebo ekonomický cyklus nebo i "byznys cyklus" je pohyb dolů a nahoru hrubého domácího produktu kolem jeho dlouhodobého průměru. Délka cyklu je doba času obsahující jeden růst a pokles za sebou. Tyto fluktuace typicky obsahují posuny v čase mezi periódami relativné rychlého ekonomického růstu a periódami relativní stagnace nebo poklesu (kontrakce nebo recese).
Ekonomické cykly se obvykle měří uvažováním míry růstu reálného HDP. Přes použití často aplikovaného termínu cykly, tyto fluktuace ekonomické aktivity nevykazují jednotnou nebo předvídatelnou periodicitu.
Obvyklé použití pojmu "cyklus nahoru a dolů" referuje na fluktuace, ve kterých je expanze rychlá a pokles značný.
Historie
Teorie
Provní systematické studium periodických ekonomických kriz, na rozdíl od existující teorie ekonomické rovnováhy, byla publikace z roku 1819 s názvem Nouveaux Principes d'économie politique od autora Jean Charles Léonard de Sismondi. Před tímto bodem klasická ekonomie buď odmítala existenci ekonomických cyklů s odkazem na externí faktory jako válka, nebo studovala jen dlouhý termín. Sismondi našel odůvodnění v Panice v roce 1825, co byla první mezinárodní ekonomická krize, která se vyskytla v mírovém čase.
Sismondiův současník Robert Owen, napsal podobné, ale méně systematické myšlenky v roce 1817 v publikaci "Report Radě Asociace pro pomoc pracující chudobě". Oba určili příčinu ekonomických cyklů jako nadprodukci a nízkou spotřebu, způsobené čáastečně majetkovou nerovností. Obhajovali vládní intervenci a socialismus jako řešení. Tato práce nezaujala klasické ekonomy, i když teorie nízké spotřeby se vyvinula jako neortodoxní odvětví v ekonomice, než ji systematizovala Keynesova ekonomie v 1930. letech.
Sismondiho teorie periodických krizí se vyvinula do teorie alternujících cyklů autorem Charles Dunoyer a podobnými teoriemi, ukazujíc znaky vlivu Sismondiho. Periodické krize kapitalizmu formovali základ teorie Karla Marxe, který tvrdil, že tyto krize se zvyšovali v síle a na základě kterých předvídal komunistickou revoluci. Věnoval stovky stránek krizi ve své knize "Kapitál" z roku 1867.
Klasifikace podle periód
V roce 1860 francouzský ekonom Clement Juglar poprvé určil ekonomické cykly jako dlouhé 7 až 11 let, i když neprohlašoval nějakou přísnou pravidelnost. Později ekonom Joseph Schumpeter (1883–1950) vyvodil, že Juglarův cyklus má 4 fáze:
- expanze (růst produkce a cen, nízké úrokové sazby)
- krize (pád burz a bankrot mnoha firem)
- recese (snížení cen a výroby, vysoké úrokové sazby)
- zotavení (růst akcí pro nízké ceny a příjmy)
Schumpeterův Juglarův model spájí obnovu a prosperitu z růstem produktivity, důvěry spotřebitelů, agregátní poptávku a ceny.
V polovine 20. století Schumpeter a jiní navrhli typologii ekonomických cyklů podle jejich periodicity, tedy počet určitých cyklů byl nazván podle jejich objevitelů nebo navrhovatelů.
Zájem o různé typologie cyklů skončil pro vývoj moderní makroekonomie, která málo podporuje ideu pravidelných periodických cyklů.
Výskyt
Od průmyslové revoluce technologické procesy měli mnohem větší efekt na ekonomii než fluktuace v kreditu nebo dluhu, primární výjimka je Velka krize, která způsobila mnohaletý ekonomický pokles. Efekt technologického pokroku se dá vidět podle kupní síly za průměrnou pracovní hodinu, který se zvýšil z 3 USD v roce 1900 na 22 v roce 1990, měřeno na dolary v roce 2010. Podobné zvýšení reálných mezd bylo během 19. století.
V 19. století a v první polovině 20. století byly v Evropě a Americe časté krize, specificky v letech 1815–1939. Tato perióda začala od konce napoleonských válek v roce 1815, které následovala deprese v UK (1815–30) a kulminovala v letech Velké deprese, co vedlo do 2. světové války.
Ekonomické cykly v zemích OECD po 2. světové válce byly obecně víc mírné než v předchozích cyklech. To platilo zvláště během zlatého věku kapitalizmu (1945/50–1970), a doba 1945–2008 neobsahovala globální pokles až do krize začínající v roce 2007. Na ekonomickou stabilizaci se použila fiskální politika a monetární politika, které zmírnili nejhorší excesy ekonomických cyklů, a automatická stabilizace díky aspektům vládního rozpočtu též pomohla zmírnit cyklus i bez vědomé akce politiků.
V této periodě ekonomický cyklus - alespon problém depresí - byl dvakrát deklarován jako neexistující. První tvrzení bylo koncem 1960. let, kdy Phillipsova křivka se ukazovala jako schopna řídit ekonomii. Ale pak nastala stagflace v 1970. letech, která tuto teorie diskreditovala. Druhé tvrzení bylo začátkem 21. století po stabilitě a růstu v 1980. a 1990. letech, co je známé jako Velká umírněnost. Například Robert Lucas v projevu pro Americkou ekonomickou asociaci uvedl, že "centrální problém prevence depresí byl vyřešen pro všechny praktické účely." Bohužel následovala globální recese 2008-2012.
Různé regiony zaznamenali prodlouženou depresi, nejvíc ve východní Evropě. Připisuje se to ne cyklické vzorce, ale nedobře řízenému přechodu z plánované ekonomiky na tržní ekonomiku.
Identikování
V roce 1946 ekonomové Arthur F. Burns a Wesley Clair Mitchell vytvořili dnes standardní definici ekonomického cyklu v knize "Měření byznys cyklů":
"Ekonomické cykly jsou typ fluktuace nacházející se v agregované ekonomické aktivitě zemí, které organizujíc svou práci nejvíc v podnicích: cyklus se skládá z expanzí vyskytujících se současně v mnoha ekonomických aktivitách, následována podobně všeobecnými recesemi, kontrakcemi a oživeními, které se spojili do expanzní fáze dalšího cyklu; v délce, byznys cykly se mění z jednoho do 10 nebo 12 let; nejsou dělitelné na kratší cykly podobnými charakteristikami s amplitúdami aproximujícími jejich vlastní."
