Evropská unie

Evropská unie
Popis:	politické a ekonomické společenství 28 evropských statů
Adresa:	Brusel, Belgie
Telefon:
Fax:
E-mail:
Web:	http://europa.eu
Úřední hodiny:
Mapa:

Evropská unie (anglicky European Union - EU) je politická a ekonomická unie 28 členských států položených převážně v Evropě. Zabírá plochu asi 4 324 782 km2 a má přes 508 milionů obyvatel. Operuje pomocí hybridního systému nadnárodních a mezivládních rozhodnutí. Její instituce jsou:

• Evropský parlament - European Parliament
• Evropská rada - European Council
• Rada Evropské unie - Council of the European Union
• Evropská komise - European Commission
• Soudní dvůr EU - Court of Justice of the European Union
• Evropská centrální banka - European Central Bank
• Evropský účetní dvůr - European Court of Auditors.

EU vytvořila jednotný vnitřní trh přes standardizovaný systém zákonů, které platí ve všech členských státech. V zóne Shengenu se neprovádějí pasové kontroly. Pravidla EU cílí na

• zajištění svobodného pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu
• ustanovení legislativy v justici a vnitřních záležitostech
• udržení společných pravidel pro obchod, zemědělství, rybářství a regionální rozvoj.

Menová unie byla založena v roce 1999 a vstoupila v platnost v roce 2002. V současnosti má 19 členů, kteří používají euro jak společnou měnu.

Počátky EU položila Evropské společenství uhlí a oceli (European Coal and Steel Community - ECSC) a Evropské hospodářské společenství (European Economic Community - EEC), založené šesti zeměmi v letech 1951 a 1958. V těchto letech společenství a její následníci rostli přijímáním nových členů a v pravomocech přidáváním nových oblastí řízení, za které dostali odpovědnost. Maastrichtská smlouva vytvořila Evropskou unii pod současným jménem v roce 1993 a zavedla evropské občanství. Nejnovější konstituční základ EU je Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost v roce 2009.

Populace EU tvoří 7,3 světové populace a v roce 2014 generovala nominální hrubý domácí produkt gross domestic product - GDP 18,495 bilionů USD, co je asi 24% globálního HDP a 17% když měříme v termínech kupní síly. Navíc 26 z 28 EU zemí má velmi vysoký index lidského rozvoje (Human Development Index - HDI) podle dat UNDP. V roce 2012 dostala EU Nobelovou cenu za mír. Společná zahraniční a bezpečnostní politika (Common Foreign and Security Policy) umožnila EU vytvořit si roli v externích vztazích a obraně. Unie udržuje permanentní diplomatické mise po světě a reprezentuje se v OSN, WTO, G8 a G20.

Historie

Předcházející (1945–57)

Po 2. světové válce se evropská integrace jevila jak prostředek proti extrémnímu nacionalismu, který zdevastoval kontinent. Haagský kongres v roce 1948 byl klíčový moment v evropské federální historii, protože vedl ke vzniku Evropského mezinárodního hnutí (European Movement International) a k Akademii Evropy (College of Europe), kde příští evropští lídři budou spolu žít a studovat. V roce 1952 vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, co se považuje za první krok k evropské federaci. Mezi příznivce Společenství patřil Alcide De Gasperi, Jean Monnet, Robert Schuman a Paul-Henri Spaak.

Římská smlouva (1957–92)

V roce 1957 Belgie, Francie, Itálie, Luxemburg, Nizozemí a Západní Německo podepsali Římskou smlouvu, která vytvořila Evropské hospodářské společenství (European Economic Community - EEC) a ustanovila colní unii. Podepsali i další dohodu na vytvoření Společenství pro evropskou atomovou energii (European Atomic Energy Community - Euratom) na spolupráci ve vývoji nukleární energie. Obě smlouvy začali platit v roce 1958.

EHS a Euratom byly vytvořeny odděleně od Evropského společenství uhlí a oceli, i když sdíleli stejné dvory a Společnou radu. EHS vedl Walter Hallstein (Hallsteinova komise) a Euratom vedl Louis Armand (Armandova komise) a pak Étienne Hirsch. Euratom integroval sektory v nukleární energii a EHS vyvíjela colní unii mezi členy.

V 1960-tych letech se objevilo napětí, když Francie chtěla omezit nadnárodní vliv. Ale v roce 1965 vznikla dohoda a 1.7.1967 Slučovací smlouva (Merger Treaty) vytvořila jedinou sadu institucí pro 3 společenství, které se spolu označovali jak Evropské společenství. První společnou komisi vedl Jean Rey (Reyova komise).

V roce 1973 se Společenství rozšířili o Dánsko (včetně Grónska, které později v roce 1985 komunitu opustilo po sporu o rybářské práva), Irsko a UK. Norsko též dohadovalo připojení, ale norští voliči odmítli členstvo v referendu. První přímé volby do Evropského parlamentu se konali v roce 1979.

Řecko se připojilo v roce 1981, Portugalsko a Španělsko v roce 1986. V roce 1985 Schengenská dohoda umožnila otevření hranic bez pasových kontrol mezi většinou členských statů a některými nečlenskými státy. V roce 1986 se začala používat Evropská vlajka a byl podepsán Akt o jednotné Evropě (Single European Act).

V roce 1990 po pádu Východního bloku se bývalé Východní Německo stalo členem Společenství jak součást sjednoceného Německa. V červnu 1993 byly dohodnuty Kodaňská kritéria na připojení kandidatury členů, které plánovaly přijetí bývalých komunistických států a Cyprus i Maltu.

1.12.2009 začala platit Lisabonská smlouva a reformovala mnoho aspektů EU. Hlavní změny:

• změnila legislativní strukturu EU, sloučila 3 pilíře systému EU do jediné legální entity zajištěnou s legální personalitou
• vytvořila stáleho prezidenta Evropské rady, první byl Herman Van Rompuy
• upevnila pozici Vysokého představitele Unie pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku (High Representative of the Union for Foreign Affairs and Security Policy).

V roce 2012 dostala EU Nobelovou cenu míru za "přispění k rozvoji míru a usmíření, demokracii a lidských práv v Evropě." V roce 2013 se 28. členem EU stalo Chorvatsko.

Geografie

Členské státy EU mají rozlohu 4 423 147 čtverečních kilometrů (1 707 787 čtverečních mil).

Nejvyšší vrchol EU je Mont Blanc v Grajských Alpách s výškou 4 810,45 metrů (15 782 stop) nad mořem. Nejnižší bod EU je Lammefjorden v Dánsku a Zuidplaspolder v Nizozemí - 7 m (23 stop) pod mořskou hladinou. Zemský povrch, klíma a ekonomie EU jsou ovlivněny jejím pobřežím, které je dlouhé 65 993 kilometrov (41006 mil).

Včetně zámořských území Francie, které jsou mimo evropského kontinentu, ale které jsou členské země, EU má většinu typů klimatu od arktického (severovýchodní Evropa) ke tropickému (Francouzská Guyana), co činí celkové meteorologické průměry nevýznamné. Většina populace žije v oblastech s mírným mořským podněbím (severozápadní Evropa a střední Evropa), středomořské podněbí (jižní Evropa) nebo horké letní kontinentální a hemiboreální podněbí (severní balkán a střední Evropa).

Populace EU je vysoce urbanizována, asi 75% obyvatel (stále roste, do roku 2020 bude 90% v 7 členských státech) žije v městských oblastech. Města se značně rozšiřují napříč EU, i když velká skupina je kolem Beneluxu. Rostoucí percento tohoto je kvůli nízké hustotě předměstí, která se roztakuje do přírodních oblastí. V některých případech je tento urbánní růst způsoben přílivem evropských fondů do regionu.

Prostředí

V roce 1957 při založení Evropského hospodářského společenství nebyla ještě environmentální pravidla. Během posledních 50 let se vytvořila hustá síť legislativy, obsahující všechny oblasti environmentální ochrany, včetně

• zněčištění ovzduší
• kvalita vody
• sběr odpadu
• zachování přírody
• kontrola chemikálií
• průmyslový hazard
• biotechnologie.

Podle Institutu pro evropskou environmentální politiku, environmentální zákony obsahují přes 500 směrnic, regulací a rozhodnutí, co dělá environmentální politiku základní částí evropské politiky.

Tvůrci evropské politiky původně rozšířili kapacitu EU na environmentální záležitosti jejich definováním jak obchodní problém. Obchodní bariéry a konkurenční zkreslení mohou na společném trhu vzniknout pro různé environmentální standardy v každém členském státu. V následujících letech životní prostředí se stalo oblastí formální politiky s vlastními legislativními činiteli, principy a procedurami. Legislativní základ pro environmentální politiku EU byl ustanoven se zavedením Aktu pro jednotnou Evropu v roce 1987.

Původně byla environmentální politika EU zaměřena na Evropu. Později EU vedla globální snahy, například role EU v ratifikaci a zavedení Kyotského protokolu i přes nesouhlad USA. Tato mezinárodní dimenze je reflektována v 6. environmentálním akčním programu (Sixth Environmental Action Programme), který uznává, že jeho cíle mohou být dosaženy jen když jsou aktivně podporovány klíčové mezinárodní dohody a vhodně realizovány v EU i globálně. Lisabonská smlouva dál posilnila vedoucí ambice. Zákony EU hrali důležitou roli v zlepšení prostředí a ochraně druhů v Evropě a přispěla k zlepšení kvality vody a vzduchu i k sběru a separaci odpadu.

Zmírnění klimatických změn je jedna z největších priorit environmentální politiky EU. V roce 2007 se členské státy dohodli, že v budoucnosti musí být 20 procent energie používané v EU z obnovitelných zdrojů a emise CO₂ se mají v roce 2020 zmenšit o 20 procent z hodnoty v roce 1990. EU přijala systém obchodování s emisemi na začlenění uhlíkových emisí do ekonomie. Evropský zelený kapitál (European Green Capital) je každoroční cena věnována městům, které se soustředí na prostředí, energeticků efektivnost a kvalitu života v městských oblastech na vytvoření "moudrého města" (smart city).

Politika

Evropská unie pracuje podle principů

• konferalu - propůjčení (který uvádí, že má činit jen v rozsahu kompetencí konferovaných na ni podle smlouv)
• subsidiarity (druhořadosti) - má konat jen když cíl nemůže být dostatečně dosažen samotnými členskými státy.

Zákony vytvořené institucemi EU se schvalují různými způsoby. Obecně se dají klasifikovat na 2 skupiny:

• vstupují v platnost bez nutnosti národních regulací
• potřebují specifické národní opatření.

Politický systém EU